#1-2: Let do Sydney

Cesta začíná.

Je 2.9.2015 a já vyrážím do neznáma. První let do Soulu trvá 10h, potom 7h čekání na letišti a do Sydney znova 10h. Krásných 27 ztracených hodin.

Velká cestovatelka

Poslední týden před odletem byl dost hektický, protože jsem zjistila, že vlastně nemám kde bydlet. Na poslední chvíli jsem sehnala share-house, který je sice nedaleko centra, ale hodinu a čtvrt od Manly, kde mám školu. To budou krásný rána... No jelikož jsem optimista, (hahaha, ne) tak aspoň každé ráno uvidím po cestě trajektem slavnou operu.

První let byl vlastně docela fajn. Měla jsem vedle sebe pár (Číňanka a Čech) a uteklo to. Je teda pravda, že jsem trochu zariskovala, když podávali večeři, řekla jsem si o korejskou variantu a dostala jsem podivnou kombinaci zeleniny, hub, rýže, chobotnice a dalších ingrediencí, které si netroufnu ani pojmenovat, ale vlastně to bylo i docela k jídlu. (stejně jsem pošilhávala po kuřeti). Zkoukla jsem pár filmů a snažila se usnout, jenže najděte si pohodlnou polohu vsedě. Ale stěžovat si nemůžu. Tohle jsou ty chvíle, kdy jsem šťastná za to, jak jsem malinká... já se zmáčknu na sedačku bokem s pokrčenýma nohama, ale můj soused basketbalista měl kolena někde u krku...

Západ slunce

Vystoupila jsem v Inčchonu a i když mám Asiaty jinak ráda... nesnáším, jak chodí pomalu. Stádo přes celou chodbu a věřte, že vám neuhnou. Když jsem se konečně dostala před ně, uslyšela jsem ABBU v podání smyčcového kvarteta. Jestli holky hrají celý den, tak smekám. Každopádně měly hojné publikum... tohle je něco pro Asiaty a ještě, když vedle toho postavíte foto-budku? Jak vosy na med...

Inčchon

Jinak musím říct, že ve srovnání s letištěm v Bangkoku, Colombu, Singaporu, Denpasaru nebo jinde v Asii je Inčchon krásně přehledné letiště. Dokonce se tu myslí i na dlouhé čekání mezi lety a je tu mnoho věcí zadarmo (charge station, sprchy, masážní křesla, pohovky, spací komory...) Takže to uteklo a už se frčelo dááál

Soul - Sydney... všude opilí Číňani. Zlepšila jsem si karmu a vyměnila si místo s bezradnou manželkou pána, vedle kterého jsem původně měla sedět já, jenže bohužel, nové místo se nacházelo přímo v ohnisku skupiny 40 Asiatů. (naprosto pod obraz) Usadila jsem se a oni se začali přemisťovat a pokřikovat na sebe (i na letušky, na cestující a vlastně prostě hlavně vydávat zvuky) Potom si všimli mě a už jsem dostávala lekci čínštiny. Neuměli anglicky ani "Hello, Dolly" a tak to naštěstí vzdali.

Přílet byl v 6:15 a všechno proběhlo v klidu. Měla jsem strach z celní prohlídky, ale nakonec se ukázal dost zbytečný, jen jsem odevzdala lístek, že nic nevezu a byla jsem free... jenže člověk nikdy neví! (doma jsem zpanikařila a vyndala skoro všechno, co vypadalo podezřele) Pak jsem našla svůj odvoz a čekala další 4 hodiny až ho najdou i zmatení Kolumbijci...

V 10:30 jsem se konečně dostala do mého share-housu. V pokoji jsem s 31letou Polkou a vedlejší místnost obývá Indický pár. Což jsem věděla už když jsem otevřela hlavní dveře...kari poznáte všude...

Ubytování dost strohé a přitom není nejlevnější ($195 týdně). Za $180 lze sehnat vlastní pokoj v domě s bazénem a posilovnou. Už jsem začala hledat, kam se přestěhovat, ale problém je, že zálohu ($350) mi vrátí jedině pokud zůstanu alespoň měsíc a změnu bydliště nahlásím 2 týdny v předstihu. No tak mi držte palce...