Sobota
Kolem 6am mě vzbudil Adam odcházející do práce. Chvíli jsem ještě ležela, ale nemělo to moc smysl a jak jsem se tak koukala do stropu, rozhodla jsem se, že když pracuji až večer, půjdu dneska do fitka.
Fitko je hned na hlavní, mám to asi 5 minut chůze. Přišla jsem tam a přivítala mě usměvavá recepční, dostala jsem kartičku na týden zdarma a pak se mohu rozhodnout jestli si zaplatím členství.
Posilovna je to malá, ale vybavená vším potřebným. Je jen pro ženy a tak tam snad nebude nikdy moc narváno.
Po dvou hodinách (musím se zase dostat do formy, nějak jsem tu zeslábla) jsem skončila a makala do práce. Do Establishmentu.
Establishment
Klasická elegance se tu skloubila s párty potenciálem. Vejdete a ohromí vás monstrózní sloupy a 42 metrový mramorový bar, který vévodí všemu okolo. Nedivím se, že se toto místo stalo mnohonásobným vítězem světových soutěží o nejlepší podnik. Je to doopravdy ikona Sydney a to hlavně i díky své poloze. Nachází se v ohnisku nočního života a je lehce dostupný z "obou stran mostu".
Patří pod společnost Merivale Group, kterou vlastní Justin Hemmes (jehož majetek je odhadován na 250 milionu dolarů). Impérium rodiny Hemmesových vlastní 27 barů, 12 restaurací a šest hotelů. Například Coogee Pavillion, kde jsem pracovala ve čtvrtek, a taky CELÉ Ivy (to se skládá z 18 barů, devíti restaurací a 11 obchodů), kam každý týden chodíme.
Samozřejmě, šlo o zámožné Asiaty, kteří si na tohle potrpí (rodina na prvním místě). Slavily se 21. narozeniny jednoho kluka a přišlo 72 hostů. Šlo o formální večeři, plnou proslovů, děkovaček, "filmů" o životě oslavence, znalostních her o něm, přípitků a tak podobně. Občas to bylo až neuvěřitelně trapné, teda to se zdálo jen nám Evropanům, co jsme obsluhovali, ale nesměli jsme dát nic najevo... mohli jsme se smát až v kuchyni.
Na začátku jsme hosty vítali welcome drinkem, který byl samozřejmě nealkoholický. To ovšem některé slečny nevěděly a tak se po chvíli začaly chovat opile, z čehož jsme v duchu já i má litevská spolupracovnice umíraly smíchy. Alkohol vlastně mohly získat jedině na baru a to od jednoho pověřeného člověka, tohle opatření se zavádí hlavně na akcích, kde jsou převážně asiati. Jim vážně stačí jedno slabé australské pivo a už leží pod stolem.
Také jsem se musela naučit nosit tři talíře v jedné ruce. Vlastně jsem se to ani nestihla učit, najednou se zavelelo a všichni jsme popadli předkrmy (podivná směs hub s kroketou z býčích šlach) a utíkalo se servírovat. Odkoukala jsem to od ostatních. Byli jsme 4 na 72 lidí... takže si umíte představit jak jsme lítali. Byl jasný harmonogram rozepsaný na minuty (kdy se podává dort, kdy musí být sklizeno, kdy je hlavní jídlo, kdy dezert atd.) a naše supervisorka byla přesná jako švýcarské hodinky.
Skončila jsem před půlnocí a už jsem se jen těšila do postele.
Neděle
Je krásně tak vzhůru na pláž!
Byla jsem nadšená a i přes to, že na pláži bylo snad celé Dee Why, našla jsem si svoje místečko.
Ležela jsem tam dokud nepřišly odpoledne mraky. Byla jsem jim docela vděčná, protože po čtyřech hodinách tohohle šíleně silného slunce pražícího vám přímo na hlavu, už toho máte plný kecky.
Když jsem šla domů, uviděla jsem na kraji pláže nějakou soutěž plavčíků. Byly to děti ze všech místních pláží a v týmech zachraňovaly nějaké věci na čas. Evidentně je to velká událost. Měli tam své fanoušky v týmových barvách a čekaly na ně i poháry pro vítěze.
Doma jsem se vrhla na úkoly a postupně jsem zjišťovala, co všechno jsem si spálila... například oční víčka.
Žádné komentáře:
Okomentovat