#32: Stěhování

A je to tady. Stěhování! Vstala jsem brzo a dobalila poslední věci. V 10am je check-out time a já musím být připravená na kontrolu a předání klíčů.



Což jsem také byla. Přesně v 10 hodin jsem stála v kuchyni a čekala, až někdo přijde. Jenže jsme v Austrálii... která je bohužel směrem na jih a to občas znamená, že zodpovědnost veškerá žádná. Po půl hodině jsem napsala Anně (která má na starosti náš byt), jestli má v plánu si pro ty klíče přijít. Nic.

V 11 hodin jsem to už nevydržela a zavolala jí, jestli na mě náhodou nezapomněla. Můj telefon ji probudil a řekla mi, ať ji hodím klíče do obývacího pokoje. (taky bych chtěla být takhle laxní) Teď můžu jen doufat, že bude spokojena s úklidem a vrátí mi deposit.

Celkem jsem měla jeden obrovský (81 cm a kolem 50 kilo) kufr, batoh, kabelku a tašku. Můj první plán byl jet taxíkem a vzít vše najednou. Jenže...

Taxi. Nejlevnější taxi služba v Sydney je Uber. Našla jsem si odhadovanou cenu z Kingsfordu na Dee Why... $100 + poplatky (za přejetí mostu atd.) Tak to nikdy! Nebudu dávat skoro 2 000 Kč za jednu cestu.

Druhá varianta tedy byla, že vezmu jen kufr a kabelku. Pro zbytek se vrátím později. Navrhla mi to Weronika. Protože já už jsem nesměla mít v bytě žádné věci, slíbila mi, že je pohlídá a "přivlastní" si je.

Fronta na trajekt

Vyrazila jsem tedy směr Dee Why s největším kufrem všech dob. (přesně 6 lidí mi to po cestě řeklo) Už po pár metrech jsem litovala svého rozhodnutí, bylo 32°C a pražilo na mě slunce. Dotáhla jsem kufr na zastávku a autobus nikde. Zpoždění 15 minut, proč ne.

Když konečně přijel, měl evidentně naspěch, aby dohnal časovou ztrátu. To jsem mu moc nepomohla, když jsem se pomalu snažila vytlačit celou tu váhu dovnitř. Nakonec se mi to podařilo, ale stálo mě to skoro všechny síly. (a to jsem teprve na začátku)

Největší překvapení mě však čekalo na Circular Quay. Fronta na trajekt? Byla jsem jedna z posledních, kdo se dostal na palubu. Asi bych se zbláznila kdybych po půl hodinovém čekání v přeplněném přístavu musela čekat další hodinu.

Z trajektu jsem se přesunula do dalšího autobusu, kde jsem kufr musela hlídat, aby neodcestoval ze zadní části až k řidiči. Neohrabaně jsem vystoupila na Pittwater Road, což je hlavní silnice severní části Sydney (něco jako Anzac, ale tahle má přes 30 km... takže zkuste trefit svoji zastávku) a dokonce jsem měla dobrý odhad a stála jsem přesně pod kopcem, který mě čekal.

Kopec, v kombinaci se skoro pravým polednem, mě málem zabil. Stephanie s Adamem otevřeli a museli litovat, že si vybrali zrovna mě. Teklo ze mě ještě při podepisování zálohy a předávání klíčů.

Výhled z balkonu

Byla jsem šťastná, že to hlavní jsem přestěhovala. Bohužel mě ještě čekají další 4 hodiny v autobuse pro zbytek věcí. Osprchovala jsem se a chvíli si povídala se Steph a Adamem. Pak byl čas vyrazit.

Zpátky jsem už nemusela řešit kufr a zvolila jinou cestu. Do Kingsfordu jsem dorazila někdy kolem 5pm a Weronika už na mě čekala. Vešla jsem do pokoje a na mé bývalé posteli spala zcela oblečená Asiatka. (ani si nesundala boty) Musím říct, že se stěhováním tu nikdo neztrácí čas.

Vzala jsem si věci, rozloučila se s Weronikou (určite ne na dlouho) a vyrazila zase zpět.

Viděla jsem svůj (snad) poslední západ slunce nad Kingsfordem a těšila se do postele.