Úterý
Pršííí... pořád je jaro, takže si počasí dělá co chce.
Škola nudná a stejně jsem celou dobu přemýšlela, jestli odpoledne stihnu vše, co jsem si usmyslela. Hned jak "zazvonilo" letěla jsem domu, abych si vyžehlila košili, vzala vestičku, kravatu a tray (tác/podnos na sklenice).
Když jsem všechno naházela do tašky a utíkala jsem do kanceláře mojí cestovní agentury, kam mi přišlo TFN (číslo k placení daní). Vážně jsem stihla jen vzít ten dopis, pozdravit holky a už jsem mazala směr Art Gallery of New South Wales.
Začínat jsem měla v 5pm a jako vždy jsem dorazila v předstihu. Nevím, proč to pořád dělám, když tady všichni chodí pozdě.
Zaměstnanci mají chodit zadním vchodem, kudy se dopravují umělecká díla, takže jsem měla šanci vidět výstavu evropské moderny, která startuje až v listopadu. Všechno vypadalo slibně, než jsem se seznámila s moji supervisorkou.
Ještě jsem snad nepotkala tak nepříjemnou ženskou. Seřvala nás všechny už z principu hned na začátku. Někoho za smítko na košili, dalšího za opírání o zeď a jednu Francouzku za odstín rtěnky. Rozdala nám úkoly a odkráčela se svou enormní zadnicí někam do útrob galerie.
Nejhorší na práci v takových prostorách je, že všechno okolo vás stojí miliony a vy se k tomu nesmíte ani za boha přiblížit. Všude jsou kamery a ochranka vás sleduje ostřížím zrakem. Večer byl k tomu všemu opravdu hektický, šlo o coctail party pro časopis Marie Claire, což znamenalo místnost plnou feministicky založených žen, které všechny zřejmě držely dietu "Léto se blíží, zhubněte 10 kilo za měsíc".
Když nás naše masitá vedoucí rozdělila na dvě skupiny, já jsem se dostala do té "jídelní" a hořce jsem toho litovala. Celý večer jsem musela nosit jen v jedné ruce tácy (vážily okolo 10 kg) a nabízet je ženám, které chtěly vědět, jestli je jídlo bezlepkové, bez tuku, bez cukru, bez přidaných barviv, vegetariánské (nebo dokonce veganské, protože vejce jsou zlo) a vlastně kdybych nosila jen listy salátu, bylo by to nejlepší.
V průběhu večera někdo z roznašečů alkoholu upustil tác. Naše vedoucí byla sice černoška, ale jsem si jistá, že jsem ji viděla zezelenat vzteky. Chudák ten, komu se to stalo. Když jsme konečně měli padla, převlékla jsem se tak rychle jako nikdy a s úlevou vyrazila domu.
Škola nudná a stejně jsem celou dobu přemýšlela, jestli odpoledne stihnu vše, co jsem si usmyslela. Hned jak "zazvonilo" letěla jsem domu, abych si vyžehlila košili, vzala vestičku, kravatu a tray (tác/podnos na sklenice).
Když jsem všechno naházela do tašky a utíkala jsem do kanceláře mojí cestovní agentury, kam mi přišlo TFN (číslo k placení daní). Vážně jsem stihla jen vzít ten dopis, pozdravit holky a už jsem mazala směr Art Gallery of New South Wales.
Zaměstnanci mají chodit zadním vchodem, kudy se dopravují umělecká díla, takže jsem měla šanci vidět výstavu evropské moderny, která startuje až v listopadu. Všechno vypadalo slibně, než jsem se seznámila s moji supervisorkou.
Ještě jsem snad nepotkala tak nepříjemnou ženskou. Seřvala nás všechny už z principu hned na začátku. Někoho za smítko na košili, dalšího za opírání o zeď a jednu Francouzku za odstín rtěnky. Rozdala nám úkoly a odkráčela se svou enormní zadnicí někam do útrob galerie.
Nejhorší na práci v takových prostorách je, že všechno okolo vás stojí miliony a vy se k tomu nesmíte ani za boha přiblížit. Všude jsou kamery a ochranka vás sleduje ostřížím zrakem. Večer byl k tomu všemu opravdu hektický, šlo o coctail party pro časopis Marie Claire, což znamenalo místnost plnou feministicky založených žen, které všechny zřejmě držely dietu "Léto se blíží, zhubněte 10 kilo za měsíc".
Když nás naše masitá vedoucí rozdělila na dvě skupiny, já jsem se dostala do té "jídelní" a hořce jsem toho litovala. Celý večer jsem musela nosit jen v jedné ruce tácy (vážily okolo 10 kg) a nabízet je ženám, které chtěly vědět, jestli je jídlo bezlepkové, bez tuku, bez cukru, bez přidaných barviv, vegetariánské (nebo dokonce veganské, protože vejce jsou zlo) a vlastně kdybych nosila jen listy salátu, bylo by to nejlepší.
V průběhu večera někdo z roznašečů alkoholu upustil tác. Naše vedoucí byla sice černoška, ale jsem si jistá, že jsem ji viděla zezelenat vzteky. Chudák ten, komu se to stalo. Když jsme konečně měli padla, převlékla jsem se tak rychle jako nikdy a s úlevou vyrazila domu.
Středa
Dlouhá škola a poté druhá společná večeře s moji třídou.
Šli jsme do restaurace nedaleko školy a objednali si třímetrovou pizzu. Byl to pohodový večer.
Ostatní šli po večeři ještě do baru, ale já jsem jela domu. Zítra mě čeká další šichta a tentokrát budu končit mnohem později a musím mít dostatek energie.
Čtvrtek
Nádherné počasí a já zase nemám čas jít na pláž...
Po škole jsem stejně jako v úterý pospíchala domu pro věci. Tentokrát jsem měla dělat v Newtownu a tam jsem ještě nebyla.
Bylo mi řečeno, že jde o další coctail party a že mám dorazit do tovární haly Carriageworks. Tam se mám hlásit u nějakého Nicka 20 minut před začátkem. Miluji tu přehršel informací, kterou mi Stedmans (moje agentura) vždycky poskytne.
Což o to, já bych se hlásila ráda, ale to by tam Nick musel dorazit. Nenávidím, když všechno závisí na někom nespolehlivém. Chodila jsem po té ohromné hale (nikdy jsem nic tak obrovského neviděla) a ptala se všech, jestli neví, kde bych mohla najít Nicka. Nikdo ho neznal, neviděl a ani o něm neslyšel.
Po 25 minutách jsem se dopátrala jedné mladé blondýnky, která se ukázala býti organizátorkou. Řekla mi, ať počkám, až přijdou ostatní. Cože? Tou dobou už jsme měli být všichni zapsaní, připravovat bar a prostě být k dispozici a oni tu ještě ani nejsou?
Místo Nicka dorazil nějaký Andrew, ale to se nám nikdo neobtěžoval říct. Raději jsem celou dobu spolupracovala s Miou (blondýnka) a vše proběhlo tak, jak se očekávalo. Byla to akce Netflixu (americká společnost poskytující filmy a seriály online) a docela mě to bavilo. Skončili jsme někdy v 10 pm a já poté musela jet vlakem a ještě autobusem, abych se dostala zpět na sever.
Pátek
Po škole jsem měla volno, takže jsem konečně mohla oběhnout všechny úřady. Bylo sice nádherné počasí a já bych raději ležela u vody, ale důchodové spoření se mi samo nezaloží.
Musela jsem tedy do banky, koupit si bílou košili, zajít do Stedmans kanceláře a ještě na městský úřad.
Všechno jsem to zvládla, ale domu jsem dorazila se západem slunce. Zítra pracuji zase na dostizích a to má být ještě lepší počasí než dnes...
Žádné komentáře:
Okomentovat