#46-47: The Stables

Sobota

Probouzím se do nádherného dne, který prožiji zavřená v klimatizovaném baru. Jaké štěstí...

Ráno jsem konečně poprvé nalákala BooBoo ke mně do pokoje. Studenti, kteří tu bydleli přede mnou, neměli kočky v lásce a tak ji všichni vyháněli a ona se teď do této místnosti bojí vkročit. Pomalu se ji snažím vysvětlit, že ode mě ji hrozí jen smrt umazlením.

Vyžehlila jsem si košili, vzala na sebe ten náš úbor (jen košili si převlékám až tam) a vyrazila do 30°C na dvouhodinovou cestu do Randwicku.

Ibis

Tentokrát jsem už věděla, kam se jít zapsat a kdo mi dá kartu ke kasám. Rozdíl ale byl v tom, kde budu pracovat. Minule jsem dělala mimo hlavní budovu a nebylo to tak formální. Jenže dneska? The Stables.

Nachází se v nejvyšším patře a vstoupit mohou jen členové klubu (případně i jejich hosté). Vyrazila jsem tedy hledat cestu, která mě dostane mezi smetánku. Ve výtahu ke mně přistoupily dvě holky (blondýnka s černovláskou) a byly zrovna uprostřed hovoru: 

Č: Kde dneska děláš?

B: Na terase. A ty?

Č: Ve Stables 

B: Cože? Chudáčku! Musíš myslet na ty peníze, co potom dostaneš... Jak dlouho budeš dělat?

Č: Mám sedmihodinovku

B: Tak to ti ale vůbec nezávidím zlato.

Když blondýnka vystoupila ve druhém patře, otočila jsem se na moji "evidentně kolegyni" a zeptala se, proč je ze Stables tak vyděšená. Ona se na mě podívala takovým soucitným pohledem... "Ty tam jedeš taky?" Kývla jsem a ona mi začala popisovat, co všechno je v našem popisu práce. S hrůzou jsem zjistila, že to vůbec není obyčejný bar, ale máme tam i kuchyni a snad všechen tvrdý alkohol na trhu.

Dorazily jsme na místo a pochopila jsem, o čem mluvila. Místnost tak rozlehlá, že jsem neviděla, kde končí, kilometrový bar uvnitř a druhý venku na terase. Plně vybavená kuchyň, kde se už kouřilo z hrnců a personálu tolik, že bych ho nespočítala.

Hodili mi zástěru a okamžitě mě vyslali na hlavní bar. Tou dobou tam pracovalo už 7 lidí a mě se ujal jeden kluk (původem odněkud ze Skotska, takže přízvuk za všechny prachy) a začal mi vysvětlovat, jak to tady chodí. Jediné, co bylo stejné jako minule, bylo pár druhů piva, ale tentokrát jsme je museli točit, protože normální "lahváče" přece pije jen póvl.

Točit pivo by mi vůbec nevadilo (nakonec jsem to tam dokonce musela učit jednoho Araba). Zvláštní je tedy objem sklenic, do kterých se točí. Nazývá se to schmiddy, má to 350 ml a tuhle jednotku mají jen v Sydney. (jinde v Austrálii se točí buď middy (285 ml), schooner (425 ml) nebo pinta (570 ml) a to je maximum, protože tuplák by Australany položil)

Měli jsme 6 druhů: Kirin (japonské pivo, vaří se z českého chmele), One Fifty Lashes Pale Ale (australské pivo, chutná po ovoci), Tooheys (australské pivo, slabé a bez chuti), Super Dry (australské pivo, nízkokalorické a naprosto bez chuti), XXXX Gold (australské pivo o kterém se tvrdí, že je nejvíce osvěžující... bodejť by ne, když chutná jako voda), James Boag's Premium (tasmánské pivo, vařené podle plzeňské receptury, podle mě nejlepší).

Horší to bylo s tvrdým alkoholem. Měli jsme všechno. Od levné whiskey až po tu 50 let starou, tisíce druhů rumu, vodku ze všech evropských států a k tomu různé likéry, brandy, giny a tequily. A teď si pamatujte názvy všech + kde je na baru najdete.

O nic lepší nebylo víno a šampaňské. Vína jsme měli přes 30 druhů a šampaňského kolem 10. Z tohoto důvodu jsem se snažila obsluhovat spíše muže (pravděpodobně budou chtít pivo), protože správně pochytit název vína a poté ho najít na obrovské stěně za vámi? Nemožné.

Další téma bylo objednávání jídla. Museli jste dojít pro buzzer (malá elektronická krabička s číslem) a ten předat zákazníkovi. Když bylo zákazníkovo jídlo připravené, buzzer začal vibrovat a stačí si jen dojít na bar pro váš oběd. Systém perfektní, ale musíte ho vždy správně nastavit a to občas chtělo mít titul z raketového inženýrství.

V průběhu večera si mě zavolal šéf mého šéfa. Byla jsem zrovna na druhé straně baru, takže když jsem k němu kráčela, šla jsem pomyslnou uličkou hamby a cítila jsem oči i na zádech. Mému supervisorovi řekl, že si mě na hodinu půjčí (to neznělo ani trochu dobře) a vzal mě do skladu. Netušila jsem, co mě čeká, ale dal mi do rukou čtyři flašky Moët & Chandon a odvedl mě k malému provizornímu baru s touto značkou. Mým úkolem bylo hodinu sama prodávat to nejdražší šampaňské (520 Kč sklenice, 3 000 Kč lahev). Šéf mi řekl, že pravděpodobně neprodám nic, ale někdo tam musí stát, usmívat se a vypadat reprezentativně (to mi docela polichotilo, že si vybral zrovna mě).

Za tu hodinu jsem prodala 4 lahve a 5 sklenic (dohromady za 14 600 Kč). Zároveň jsem byla pozvána na tři večeře a dostala jsem $20 za zástěru. Tohle mě bavilo mnohem víc, než pořád dokola vyrábět vodku lemonade.

Bohužel jsem se potom musela vrátit za bar a tam jsem se vážně nezastavila. 

Já: "Co to bude?" 

Muž: "3x whiskey dry"

Já: "Zaprvé smíme prodat jen 2 drinky na osobu a zadruhé myslíte whiskey on rocks?"

Muž: "Ne, to je ice, whiskey, ginger ale (zázvorová limonáda) a lime.

Hmm... nějak mi tam chybí ta dry (suchá) část, ale... náš zákazník, náš pán.

Dělala jsem tedy 9 hodin a byla jsem šťastná, když jsem v 11 pm dorazila domu.

Neděle

No co myslíte? Prší... já se z toho vážně zblázním. Evidentně mi není souzeno jít na pláž.

Tak jsem holt zasedla k učení a alespoň byla produktivní.