#38-39: Práce

Pátek

Jelikož jsem byla ve čtvrtek večer zase v clubu Ivy, tak jsem toho moc nenaspala. Lépe řečeno jsem spala přesně 40 minut a už jsem musela vstávat do školy.

Umíte si tedy představit, kolik kafe jsem potřebovala, abych vydržela stát na nohou. Ve škole jsem nějak přežila 3 hodiny a bylo opravdu vtipné, jak jste na chodbách mohli rozpoznat, kdo s námi včera byl pít.

Všichni ovšem mohli jet po škole domů to dospat. Já jsem však jela do centra na pracovní pohovor. To jsem docela nevychytala, protože takhle špatně jsem dlouho nevypadala...

Na trajektu jsem si celou cestu povídala s jedním Brazilcem ze školy, který mě evidentně sleduje. Věděl o každé akci, na které jsem byla a já neznám ani jeho jméno. Měla jsem z něj trochu strach.

Kancelář agentury, do které jsem mířila, je také na Central Station, kde jsem včera bloudila. Cestu jsem dokonce našla bez problému, akorát jsem přišla o 45 minut dříve, protože jsem měla obavy, že to nenajdu. Jistota je jistota.

Ve smluvený čas jsem vešla dovnitř a přivítala se s neuvěřitelně sympatickou Češkou Petrou. Vyplnila jsem pár formulářů a skočily jsme na kafe. Všechno mi ukázala, představila mě ostatním, propůjčila mi uniformu a rovnou mi dala práci na zítra. Budu dělat v Randwicku na koňských dostizích. 

Zároveň ale musím zařídit mnoho věcí. Musím si založit důchodové spoření, kde mi bude agentura do prosince spořit, musím si koupit vhodné černé kožené boty, zajít se vyfotit na úřad a zažádat o kartu RSA a dojet si do kanceláře mojí cestovní agentury pro Tax File Number, které mi tam snad už přišlo.

Je toho tolik, že nevím, kam dřív skočit a boty potřebuji prioritně už na zítra. Takže jsem zašla do Chinatown a prošmejdila "trhy" (prostě jako naši Číňani) a našla jedny za $30. Čapla jsem je a utíkala domů.

Sobota

Vůbec jsem v noci nemohla spát, jak jsem byla nervózní. Budíka jsem měla sice na 9am, ale vstávala jsem v 7am, protože jsem stejně pořád koukala na hodiny, jestli jsem náhodou třeba nezaspala.

Ráno jsem si mnohokrát zkusila uniformu, abych se ujistila, že v ní pořád vypadám stejně hrozně. Navíc jsem potřebovala ještě otvírák na pivo. Původně jsem měla v plánu, si ho půjčit od mých spolubydlících, jenže....

S tím se doopravdy nemůžu ukázat první den v práci. Vyrazila jsem tedy dřív a koupila ho po cestě.

Na dostihy to trvalo hodinu a půl a bylo skoro 30°C. Já na sobě měla černou košili s dlouhým rukávem, černé dlouhé business kalhoty a černé kožené boty. Myslela jsem, že umřu. 

Life Is Easy Without Bullshit

Royal Randwick Racecourse jsou obrovské dostihy a tak byl trochu problém najít patro (doopravdy celé jedno patro a to té největší budovy) pro zaměstnance. Nakonec jsem sledovala jednoho kluka, který byl taky celý v černém (hřbitov byl kousek, tak byly dvě možnosti, kam mě dovede) a našla jsem to.

Dostala jsem jmenovku, kartu ke kase a musela jsem si uložit věci. Jediné, co smíte mít na place, jsou: otvírák a RSA potvrzení. Oznámili mi jméno baru, kde budu dělat a vyslali mě do světa.

Bar jsem našla a seznámila jsem se s manažerem i ostatními servírkami. Strávila jsem s nimi další 3 a půl hodiny, když za námi přišel manažer manažerů (neznám tu jejich hierarchii) a zeptal se, kdo by chtěl pracovat déle než do 5pm. Já a moje španělská kolegyně, jsme do toho šly. To jsme ale nevěděly, k čemu jsme se upsaly.

Vedl nás přesně do centra všeho až jsme se dostali k největšímu baru u hlavní tribuny. (bar měl i vlastní DJku) Byl tam neuvěřitelný chaos a my jsme byly rovnou postaveny ke kasám a od té doby už jsme se nezastavily. Myslela jsem, že více lidí tam být ani nemůže, ale to jsem nevěděla co se stane po posledním závodu. Nekonečné zástupy se začaly valit z hlavní tribuny rovnou k našemu baru. Zavírat jsme měli v 6:30pm ale nakonec se to ještě 2x posunulo, kvůli vysoké návštěvnosti. Jediné, co se omezilo, byl tvrdý alkohol.

Nejhorší chvíle ale byla, když došly Martini sklenice na koktejly. Musela jsem rychle naložit všechno sklo na vozík a vydat se k budově "Dishwasher" (Myčka). Jela jsem skrz neprostupnou zeď opilých Australanů a modlila se, aby se sklenice nerozbily. Šlo by to z mé výplaty a pravděpodobně bych musela i doplácet. Když jsem dorazila k Myčce a vjela dovnitř, myslela jsem, že jsem v chemičce. Všude tisíce strojů a já netušila, který mám použít a hlavně JAK ho zapnout. Našla jsem si však jednoho muže, se kterým jsme dali hlavy dohromady a vyzkoušeli jeden z nich. (byl pravděpodobně na hrnce, protože uvnitř byla šíleně vysoká teplota) Nejdříve jsme tam dali jednu sklenici, jestli nám praskne, ale vydržela to, tak jsme stroj začali rychle ládovat zbytkem. Můžu říct, že to bylo nejhorších 5 minut z celé šichty, když jsem čekala, jestli neuslyším zvuk praskajícího skla.

Pracovala jsem tedy 7 hodin a za tu dobu jsem otevřela tolik piv a šampaňských, jako nikdy za celý svůj život dohromady. Ruce máme všichni rozedřené od ostrých zátek a nohy necítím vůbec, jenže peníze jsou potřeba.