#60-61: Rosehill + The Star Casino

Sobota

Vůbec jsem se nevyspala, protože včera večer mi vytekla pračka a zatopila celou chodbu a pokoje. Uklízela jsem to snad 4 hodiny. Spotřebovala jsem milion ručníků a fén se mi skoro roztavil v ruce, ale nesměla jsem dopustit, aby se zvedla plovoucí podlaha a nebo zplesnivěly koberce. Hlavně jsem se modlila, aby sousedi pod námi neměli flek na stropě... to ale zjistím jedině, až si přijdou stěžovat.

Což bude stejně k ničemu, protože budu celou sobotu pryč. Cesta do Rosehill Gardens mi zabere 2 a půl hodiny, začínám v 10:00 a končit budu v 18:00. Poté musím makat domů, abych ve 23:00 zase byla v centru (Darling Harbour) a tam končím až kolem 7 ráno... pravděpodobně se tedy nedozvoní.

Vstávala jsem brzo a vyrazila na dlouhou štreku do Parramatty. Měla jsem jet autobusem a vlakem. Vlak měl ale výluku, takže jsem musela sehnat něco, co mě dostane na místo...

Na nádraží bylo asi milion zastávek, a tak asi až 20. autobus (byl to školní autobus) se ukázal býti tím správným. 

Rosehill Gardens. Podobné jako Randwick, prostě dostihy. Zažádala jsem si o venkovní bar, protože jsem chtěla ze závodů také něco mít. Poslali mě tedy do jednoho úžasného baru naproti dráze, byla jsem nadšená! Jediná špatná věc byl můj supervisor, který měl evidentně těžkou menstruaci a na všechno mi odsekával a když jsem si dovolila podotknout, že má obráceně kasu, donutil mě ji otočit a přitom mi ji pustil na prsty... málem jsem se rozbrečela a on se ani neomluvil. (protože to bylo schválně)

Každopádně z umístění jsem byla nadšená jen pár minut, poté přišel manažer a přesunul mě do vnitřního baru, kde jsem měla výhled možná tak na sázkařské počítače a rozčilující se chlapy. Zároveň to bylo místo, kde se všichni shromažďovali a tak jsem 8 hodin běhala bez zastavení se... moje nová supervisorka mě sledovala a za chvíli mi přidělila vlastní kasu. Je milé, že ji přijdu dobrá, ale to znamenalo mnohem více práce...

Nějak jsem to tedy zvládla, během dne po mně pár mužů chtělo číslo, ale když jsem jim řekla, že si ho nepamatuji, odpověděli, že bych si měla vymyslet lepší výmluvu. (jenže já si ho vážně nepamatuji) 

V 6 pm jsem mazala domů. Náhradní autobus byl tentokrát pravděpodobně ze 70. let a tak jsem se modlila, abychom dojeli. Domů jsem se dostala před 21:00 a za hodinu jsem už zase musela vypadnout.

Vzhůru do noci

Neděle

Nevěděla jsem, jak se do casina dostat, ale měla jsem číslo na holku, která tam už pracovala a tak jsme daly sraz před jedním hotelem v Darling Harbour.

Okamžitě jsem ji rozpoznala v davu. Brazilka Leticia... krásná a milá, bydlí tady už 3 roky a chtěla by zde zůstat navždy. Ukázala mi cestu do podzemí. 

Bludiště! Neuvěřitelně rozlehlý komplex, který se rozkládá pod celým přístavem. Nekonečno stejných chodeb a jakmile se za vámi zavřou dveře, tak nevíte jestli je den nebo noc.

Musela jsem nejdřív napsat test z bezpečnosti atd., abych mohla vstoupit dovnitř. Poté jsme s Leticiou vešly do obrovské šatny, kde jsme dostaly trička našeho baru. (všichni zaměstnanci fasují oblečení podle toho, kde pracují)

Nejlépe to vystihne slovo monstrózní. Milion lidí všude a já mám před sebou 6 hodin běhání kolem nich. Nejdůležitější prvek bylo plátno o rozměrech fotbalového hřiště, na kterém bylo vždy to nejaktuálnější. (protože jinak na všech plátnech běžely jiné sporty)

Dostaly jsme kšiltovky Heineken a staly se z nás Heineken girls. Měly jsme na starosti VIP stoly přímo před plátnem a staraly jsme se každá o ty své. Nosily jsme jim brambůrky, tortily, žebírka, křidýlka, hamburgery, pivo, whiskey, rum... no prostě co si poručili.

Když jsme začínaly, přišlo mi, že je místnost narvaná k prasknutí, ale všichni mi odpovídali: "Tak to počkej až začne ve 3 am velká hra"... "Jaká velká hra?"... "Haha, jsi vtipná!" a odešli. (já ale vážně nevím o co jde)

Když odbila třetí ráno, začalo něco šíleného. Spustila se hymna Wallabies (Australská rugbyová reprezentace) a polovina sálu vstala a s rukou na srdci začala zpívat. Mohli jste cítit, jak místnost rezonuje a všudypřítomná energie vámi doslova prochází. Všechno kolem se zastavilo a jen jsem s otevřenou pusou sledovala ten krásný okamžik, kdy je velká skupina lidí jako jedno tělo.

To jsem ale netušila, že druhá polovina místnosti fandí All Blacks (Novozélandská ragbyová reprezentace). Ve chvíli, kdy začali Novozélanďané předvádět haku (maorský bojový tanec), měla jsem pocit, že můj srdeční rytmus se s nimi synchronizoval. Úžasný zážitek!

V průběhu noci střídavě jásali fanoušci obou týmů, ale vítěz může být jen jeden. Vyhráli All Blacks a Novozélanďané si strhli trika a začali předvádět haku před celým sálem sami. Zatleskali jsme jim všichni a byla jsem naprosto nadšená, když jsem viděla, jak se Wallabies objímají s All Blacks a gratulují si k vzájemným výkonům. Nikoho ani nenapadlo se prát... přišli, aby si užili úžasný zápas jejich oblíbeného sportu a to se jim splnilo. Kéž by tohle pochopili naši fotbalisté.

Skončila jsem po 6 am a vážně jsem skoro necítila nohy. Venku už bylo světlo a všude byl šílený nepořádek po oslavách Halloweenu. Také jsme cestou potkali pár opilých opozdilců v kostýmech, kteří teprve teď mířili domů. 

Na zastávce jsem čekala 30 minut na autobus a viděla jsem, jak Sydney musí řešit nepořádek, který občané vytváří. Zastávka byla doslova smeťák, všude zvratky, obaly od jídla, kelímky, rozlité kafe, igelitové tašky... to že je vedle koš, evidentně nikoho nezajímá. 

Proto musí jezdit dvě uklízecí auta. První je takový pojízdný vysokotlakový čistič, který ovládají dva lidé. Jeden popojíždí a druhý "uklízí" odpadky na silnici, kde je nabírá doprovodné auto. Lidé jsou prasata.